Rozhovor s trenérem mládeže F. Bobvošem

Jak dlouho se Františku staráš o fotbalové soustředění v Bradle?

Do rekreačně sportovního areálu Tesla Vršov v Horním Bradle na fotbalové soustředění jezdíme, pokud mi má paměť ještě slouží dobře, tak letos jsme tam byli poosmnácté. Za tu dobu se změnilo spoustu věcí, jak v tomto areálu, tak i v mém trenérském životě. Co se týče areálu v Horním Bradle, tak ten se změnil a stále se mění k lepšímu. Když jsme tady byli poprvé, tak to zde vypadalo, ty dříve narození si budou ještě pamatovat (nostalgicky), jako pionýrský tábor nebo areál ROH (revoluční odborové hnutí), i když on to vlastně byl areál ROH TESLY Pardubice. Za tu dobu je vidět, že pronajímatel p. Modrovič, veškeré vydělané peníze, investuje do rekonstrukce areálu. Uvedu pár příkladů: kompletní rekonstrukce a vybavení srubů, chatek, zděných budov, výstavba nových sociálních zařízení, bowlingu, vyhřívaného bazénu, welness, rekultivace travnatých fotbalových hřišť, tenisových a volejbalových kurtů aj., zkvalitňování služeb a v neposlední řadě musím říct, výtečná kuchyně, ta nemá chybu. Někteří, i když je to sportovní soustředění (hlavně trenéři) zde i nějaké kilo navíc naberou. Po té trenérské stránce bych chtěl podotknout, že se tu na soustředěních našeho oddílu za tu dobu vystřídalo mnoho chlapců, ale i dívek, kteří s námi jezdí dodnes (někteří od 5-6 let), buď jako hrající trenéři, nebo vypomáhají našim trenérům. Ty, kteří už skončili s fotbalem, tak kdykoliv je potkám a pobavíme se spolu o fotbale, tak na pobyty zde velice rádi vzpomínají, samozřejmě s úsměvem, jak na špatné vzpomínky, tak i hlavně na ty dobré. V začátcích nás jezdilo jeden dva mládežnické mančafty, tak do 40 – 45 osob i s trenéry a mojí manželkou přísnou, ale spravedlivou Štěpánkou, která všem těm chlapcům po celé ty roky, dělá psychickou podporu - druhou maminku a zdravotnici. Každým rokem účast na soustředění rostla, kdy se zapojila všechna mládežnická mužstva (od předpřípravky U5 let až po dorost U19). V současné době se zúčastňuje soustředění pravidelně přes 90 osob – na 65 dětí, zbytek jsou trenéři, jak už jsem na začátku uvedl i chlapci (dnes už muži), kteří jsem jezdí už od svých 6 let a musím hlavně uvést i naše pomocnice, jak říkají na soustředění naši chlapci „TETA“ Štěpánka, Zdena a Šárka. Po ten celý týden, co absolvujeme soustředění se zde z nás stává jedna velká rodina a skutečná parta. Doslechl jsem se, že nám toto „závidí“ hodně klubů, že nám to tak funguje. K této otázce chci ještě uvést, jakmile se zeptám trenérů, svěřenců, jestli chtějí příští rok opět jet na soustředění do Horního Bradla, všichni odpovídají kladně. Myslím si, že se z nás zde stávají s dětmi velice dobří kamarádi, neboť trenéři je hlavně poznají, jak po sportovní stránce, tak i po té nesportovní, protože s nimi tráví celý den, týden. Dá se říct, že sem nejezdíme se jen soustředit po té fotbalové stránce, ale i po té psychické, udělali jsme jim z toho takový tábor, kde se zdokonalují fotbalově, ale i všeobecně, např. různé poznávací tůry po okolí (9 km vzdálená přehrada Seč, prales v H. Bradle), soutěže společné, tak i individuální formou dříve „branných“ závodů (střelba ze vzduchovky, letní triatlon), večer posezení u ohně a vyprávění. Po sportovní a psychické stránce zde chlapci vzrostou. Jak já říkám s nadsázkou, je to tady „FABRIKA NA FOTBALISTY“. Toto vše, se ale uskutečňuje za velké finanční a materiální podpory města Hrádku nad Nisou i našeho fotbalového oddílu, proto jim za to dík.

Jak jsi se vlastně dostal k trénování?

Když, přidáš k té osmnáctce ještě skoro 3 roky, tak necelých jednadvacet let. Dá se říct, necelá polovina mého, pro mě dobrého života. Tenkrát mě oslovil můj dlouholetý kamarád a bývalý spoluhráč, dnes trenér mládeže ve Slovanu Liberec Pavel Rumler alias Buml. Hrával jsem aktivně ještě za „B“ tým Slovanu Hrádek nad Nisou. On trénoval elévy a byl na to sám. Byla to pro mě nepoznaná výzva, tak jsem hozenou rukavici zvedl a začal jsem s ním trénovat. Samozřejmě, že začátky byly obtížné, ale postupem času jsem se do trénování začal dostávat a chápat i druhou stranu z pozice trenéra ne hráče. Hlavně nám pak s Pavlem otevřelo oči, školení na trenérskou licenci „UEFA“ licence C. Zjistili jsme, že to není tak jednoduché, když to chceme dělat zodpovědně, museli jsme změnit plno věcí, přístup k sobě i k hráčům, tréninky, metody. V té době nám na tréninky chodilo 30 dětí v rozmezí 6-10 let a trénovali jsme na hasické louce. Asi po roce jsme si chlapce rozdělili na mladší elévy (6-8 let) a starší elévy (9-11 let), z důvodu rozdělení kategorií fotbalovým svazem, neboť hráli proti sobě i chlapci, kteří byli až o 4 roky starší. Já jsem trénoval starší elévy, mezi kterými byl i můj syn Filip. Na tréninky mi chodilo někdy i 35 dětí a byl jsem na ně sám. Někdy mi pomáhali rodiče, když jsem je oslovil, hlavně pan Petružálek, který musel koučovat jedno mužstvo, neboť jsme měli v soutěži přihlášené dva týmy a hráli jsme v počtu 7+1 na celou šíři hřiště. Jak už jsem řekl, hrál jsem ještě aktivně za „B“ mužstvo, kde jsem ještě musel chodit trénovat a sloužil jsem směnný provoz na celním přechodě v Hrádku n.N. a měl jsem rodinu. K tomu ještě víkendové zápasy s elévy i za chlapi. Všechny tyto aktivity skloubit časově bylo velice náročné. Kromě práce, u té jsem musel zůstat, jsem se rozhodl pro trénování starších elévů. Za tu svoji trenéřinu, jak mi říkáme, že to je vlastně řehole, jsem trénoval hodně kluků, někteří dál aktivně hrají fotbal ať už za „A nebo B“ tým, někteří hráli i za mládežnická mužstva Slovanu Liberec a Slovanu Varnsdorf, zažil jsem s nimi spousty krásných hlavně vítězných okamžiků, poznal mnoho trenérů a lidí, kteří fotbal jak na naší, tak i na vyšší úrovni dělají. V našem klubu jsem si prošel v trénování všemi kategoriemi od mladších elévu až po muže, většinou jsem, ale trénoval mládež.

Co taková práce s mládeží v Hrádku obnáší?

Jak už jsem v předešlé otázce řekl, je to hlavně o čase a v dnešní sprintující době to stmelit vše dohromady, někdy udělá problém. Skvělé kolegy trenéry, kteří vás ve vaší nepřítomnosti na tréninku i na zápase plnohodnotně zastoupí, ale i tolerantní manželku, to je důležité! Musím podotknout, že dnešní generace je jiná, než kterou jsem trénoval před 15 – 20 lety a než byla naše generace. Samozřejmě, že to nemůžu srovnávat s námi nebo s našimi otci, ale dle mého názoru jsou dnešní děti míň fyzicky i psychicky odolné, tím nechci dnešní generace nijak ponižovat, mají jiné přednosti, než jsme měli my. Za sebe musím říct, že jsem ze svých nároků a požadavků hodně slevil co se týče trénování. Dříve to bylo o větším drilu, dnes jsem s kluky spíše kamarád, všechny krizové situace se snažím řešit rozmluvou ne direktivně. Dělám to i z toho důvodu, jak jsem již řekl, že mám zájem, aby to ty chlapce bavilo (tzn. tréninky zábavnou formou, různé zdravé hecování), protože je velký úbytek hráčů na fotbale i malý zájem o fotbal. Samozřejmě, že jsou okamžiky, kdy musíte zvýšit hlas a ulevit si, snažíme se je vést i k pokoře. Zásadně je to i o komunikaci s rodiči, ty kluky, i nás musí podporovat.

Je něco, co by si u nás v klubu změnil k lepšímu?

Jak se říká, že je vždy co zlepšovat, zde v našem klubu to ale neplatí, maximálně výkonnostně, ale to je záleží na hráčích, jak k přistupují k tréninku, loajalitě ke klubu, vztahům mezi sebou, jak na hřišti a v kabině, tak i mimo hřiště. Co se týká materiálního vybavení a zázemí, tak patříme mezi top kluby jak v našem kraji, tak i v republikovém měřítku. Klub řídí rozumní frajeři Ondřej Holeček, Pavel Nývlt, František Kordík, kteří ještě hrají nebo hráli fotbal na vysoké úrovni, kteří vědí po manažerské stránce, co chtějí a co je potřeba, dokáží sehnat finanční prostředky na chod klubu, jak z projektů a grantových programů, tak i od sponzorů. Nesmím opomenout, že hlavním finančním podporovatelem je město Hrádek nad Nisou v čele s bývalým předsedou klubu a současným starostou Jožkou Horinkou. Po trenérské a lidské stránce, bych také nic neměnil, jsme výborná parta, která si rozumí, jak už jsem odpovídal v otázce k soustředění.

Nedávno jsi oslavil své padesáté narozeniny, jak probíhala oslava?

Mých několik oslav 50tých narozenin, protože jsem velice společenský a veselý člověk, se odehrávalo v době pocovidového rozvolnění, takže jsem měl štěstí, že jsem to mohl se všemi kamarády a přáteli řádně oslavit. Myslím a věřím, že se oslavy povedly a všem se líbily.

Jak v této době probíhá příprava týmu? Udržujete se s klukama, nebo se připravují individuálně?

Přiznám se, že příprava neprobíhá žádná, opět jako na jaře po nařízeních a opatřeních vlády, soutěž na podzim byla po 7 zápasech zastavena a podle současné situace to nevidím optimisticky. Oznámili jsme klukům, aby si udržovali svoji fyzickou kondici, aby byli ve spojení mezi sebou, tak i s námi formou watsapu. Samozřejmě, že vše je na jejich dobrovolnosti. Nechceme nikoho do něčeho nutit. Nejsem zastáncem zadávání fotbalových a kondičních úkolů přes různé aplikace, které tyto možnosti nabízejí. Jsem zásadně pro přímý kontakt s hráči, bo vidím jejich náladu, přístup, mohu s nimi upřímně fyzicky komunikovat. Jsme na chlapce pyšní, protože všichni, jak mě potvrzuje kapitán mužstva při našem každém setkání, se snaží individuálně připravovat a udržovat v nějakém výkonnostním režimu.

Je v týmu nějaký zajímavý hráč, kterého by si fanoušci Slovanu měli pamatovat?

Velice nadějně se jeví Daniel Štěrba ročník 2006 a gólman Patrik Mazánek 2007. Samozřejmě, že jsou zde i jiní hráči, nechci nikoho podceňovat, v minulosti i z vlastní zkušenosti vím, že mě rodiče přivedli chlapce, který byl nesportovní, nepohyblivý, ale svojí pílí a vůlí se vypracoval ve fotbalistu, který hrál v mládežnických mužstvech za Slovan Liberec. Ne vždy musí mít kvalitní fotbalista talent.

Děkujeme, ať se daří!!